Zoo-city.cz

Po několikaletém plánování, přemítání a nezbytných přípravách jsme se konečně rozhodli vypravit se na poznávací cestu do Afriky a to konkrétně do Namibie. Pro tuto cestu jsme vybrali říjnový termín, abychom se vyvarovali hlavní turistické sezoně a zároveň deštivému období. Po prozkoumání dostupných materiálů jako jsou internetové zdroje, průvodce a mapa zvolené oblasti, jsme si vytýčili několik nejzajímavějších bodů, které bychom rozhodně nechtěli minout. Mezi nimi i proslulý Národní park Etosha, známý českým posluchačům především z televizních pořadů o přírodě.

Napáječka v NP Etosha

NP Etosha – svět zvířat

Národní park Etosha se rozkládá na severo-západě Namibie, na rozloze 22 000 km2. Patří k jedněm z nejstarších národních parků na světě, byl zřízen již v roce 1907. Tento park je snadno dostupný po asfaltové silnici, která vede z hlavního města Windhoek. Během jednodenní jízdy autem (450 km) se lze bez problému dopravit na dosah parku. V našem případě jsme zvolili variatu „to nejlepší nakonec“. V rámci závěrečné části cesty okolo namibijských přírodních a geografických skvostů jsme zamířili navštívit zmíněnou lokalitu, vyhlášenou rozmanitostí africké fauny.

Žirafa v NP Etosha

Po příjezdu k jednomu z hlavních vstupů do parku – Namutoni, jsme zaplatili vstupné na dobu tří dnů a obdrželi informační leták a podrobnou mapu parku s jednotlivými trasami a hlavně napáječkami pro zvěř. Na první noc jsme neměli rezervaci ohledně ubytování, zjistili jsme, že státní kemp nacházející se přímo v srdci parku je již obsazen, a tak jsme si museli hledat náhradní řešení v soukromém kempu za hranicemi parku. Naštěstí jsme uspěli. Ještě ten den na večer jsme vyjeli zapůjčeným terénním vozem na podvečerní průzkum severo-východní části parku. Obecně večerní a brzké ranní hodiny, kdy teplota lehce poklesne, jsou ideální dobou pro pozorování zvířat. Téměř okamžitě jsme spatřili vzácné impaly černočelé, klátivě skotačící párek žiraf, stádo pakoní pasoucí se společně s elegantně pruhovanými zebrami. Z ptačí říše jsme zahlédli dropy a hrdě kráčejícího hadilova písaře pochodujícího vyschlým travním porostem a hledajícího potravu.

Vodní napajedla, místo mezidruhové komunikace

Na druhý den jsme si připravili větší přejezd z jedné strany národního parku na druhý. Cestu jsme si zpestřili několika výjezdy na tematicky laděné okruhy jako je například Dik-dik drive, Elephant drive, Rhino drive, atd. Trasa spojující Namutoni centrum s Okaukuejo měří asi 150 km a vede po dobře udržované cestě. V Okaukuejo centru jsme již měli vyřízenou rezervaci na kempovací místo, takže v tomto případě to bylo bez problému. Nicméně kemp je značně vytížený. Na druhou stranu jeho velkou předností je přítomnost napajedla s možností celodenního výhledu na žíznivá africká zvířata, která se přicházejí napojit z širokého okolí.

Využili jsme této příležitosti a chodili pravidelně „na díru“ v rozdílných denních dobách, abychom viděli, jak se mění druhová pestrost. Asi nejzajímavější výhledy nabízí díra v nočních hodinách, kdy je lehce nasvícena reflektory a návštěvníci kempu mají možnost pozorovat zvěř z přilehlých laviček a pozorovatelen. Měli jsme štěstí a spatřili jsme vzácná africká zvířata, jako je ohrožený nosorožec černý, nosorožec bílý, ohromné stádo slonů čítající asi 50 členů sloní rodiny, smečku lvů a překvapivě velmi nenápadného levharta.

Překvapilo nás zejména chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně objevil mohutný lví samec. V tuto chvíli se všechny žirafy otočily a nenápadně se vytratily kdesi v přilehlém křoví. Nosorožčí samice přivolaly svá mláďata a schovaly je za svými baculatými těly, vyčkávajíc bez sebemenšího pohybu, co se bude dít v nadcházejících momentech. Lev jako by se snažil ukázat ostatním návštěvníkům napajedla svoji nezpochybnitelnou pozici v hierarchii živočišné říše. Po nezbytném napojení se začal nebezpečně přibližovat k jedné samici nosorožce a vyhrožoval napadením mláděte. Samice byla však velmi ostražitá a mládě chránila tělem tak, aby bylo vždy na vzdálenější straně těla matky. Po chvíli oba účastníci střetu „vychladli“ a pokračovali v každodenním rituálu napájení, krmení, jako by se nic nestalo. Unaveni pozorováním až do pozdních ranních hodin, jsme se s vděky zachumlali do spacáků a ponořili se do africké noci, nevšedně osvícené jižní oblohou plnou hvězd. K ránu nás ale vzbudil mohutný lví řev a šakalí vytí, rozléhající se po širokém okolí. Nic moc příjemného, přesto jsme se utěšovali tím, že kemp je oddělen od zbytku divoké přírody plotem.

Lví smečka

Cesta rozlehlou solnou pánví Etosha

Další den, kdy už od časného rána pražilo slunce a bylo opravdu velké horko, jsme nasedli do auta vstříc dalším africkým zážitkům, plni očekávání, co nám tento výjezd přichystá. Toho dne jsme se vypravili směrem na centrum Halali, které leží asi ve středu parku v blízkosti samotné pánve. Halali kemp nabízí návštěvníkům příjemné koupání v bazénu, které jsme s nadšením uvítali. S odcházejícím poledním vedrem jsme se vydali na další pozorování vodních napajedel. Napajedla jsou v Etoshi oázou pro všudypřítomná zvířata, neboť celá pánev je po většinu roku vyprahlá, zejména na podzim, těsně před příchodem deštivého období.

Slon v NP Etosha

U jednoho napajedla jsme zpozorovali ohromného sloního samce celého pokrytého bílým prachem, který je typický pro tuto suchou oblast. Roztržitě pobíhající perličky a frankolíni nás vždy mile rozesmáli svým legračním chováním a pískotem. Naši pozornost ale upoutala elegantně přicházející mladá samice hyeny. Budila u ostatních druhů zvířat, zvláště antilop a dalších přežvýkavců velký respekt. Bezprostředně po napití se vydala směrem k našemu autu. I my jsme zpozorněli, nicméně hyena prošla s úplným klidem okolo našeho auta a pokračovala dále kamsi do africké savany. Pro nás byl toto velký zážitek a příležitost spatřit obávaného predátora z očí do očí. Jen neradi jsme opouštěli pánev Etosha po třech dnech strávených v přírodě na dosah africkým zvířatům směřujíce nazpět do civilizace třetího tisíciletí…

admin | Nezařazené | 02 25th, 2012 | No Comments »

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců, ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až příliš živá. Nenechme se ale mýlit, svět rostlin a zvířat nás na zájezdu na Island bude provázet i na místech, kde bychom to vůbec nečekali.

Co tu tedy žije?

Začněme raději otázkou, která zvířata měla šanci se na ostrov ztracený v severním Atlantiku, mnoho set kilometrů vzdálený od břehů Evropy či Ameriky dostat? Předně to jsou ta zvířata, která sem pro svůj užitek dovezl člověk. A potom ta, kterým pomohla vlastní schopnost létání či plavání. A která z nich měla šanci ve zdejší subarktické krajině, kde zima je výrazně delší než léto, úspěšně přežít? Jen odolné druhy, které se dokázaly přizpůsobit.

Papuchálkové na Islandu

Společníci a pomocníci člověka

Vikingové, kteří osídlili ostrov v průběhu 9. a 10. století, si s sebou ze svých domovů ve Skandinávii přivezli veškeré běžné druhy hospodářských zvířat. Ovšem klíčovými pro přežití zdejší lidské populace byly ovce a koně. Zvířetem, které cestovatel potkává nejčastěji, je jednoznačně ovce. Statisíce ovcí se přes léto samostatně, bez lidského dohledu pasou na rozsáhlých územích pobřeží i vnitrozemí. Jsou úplně všude. Na loukách, v horách, v lávových pouštích i na skalnatých srázech. Chráněny kvalitní hustou srstí odolávají větru a dešti po celé léto než jsou na zimu zahnány zpátky do vesnic. Islandské jehněčí je vyhlášené a typickým zdejším suvenýrem jsou oděvy a jejich součásti z ovčí vlny.

Zvířetem, které cestovatele nejvíc uhrane svojí krásou, je islandský kůň. Tito potomci původních vikingských koní až do začátku 20. století sloužili jako jediný zdejší dopravní prostředek. A nutno říct, že maximálně spolehlivý a navíc skromný a odolný s dobráckou povahou. Dokáží se perfektně pohybovat i v kamenitém, lávovém či bažinatém terénu a dokonce bývali používáni k překonávání ledovcových řek. Při cestách po Islandu budete míjet spoustu pastvin se stády těchto nádherných zvířat. Využijete-li nabídku k vyjížďce na hřbetě islandského koně, bude to patřit k vašim největším zážitkům z Islandu. A bát se nemusí ani naprostí začátečníci!

Zajímavostí východního Islandu je výskyt soba. Sobi tu nejsou původní, v době nejtěžších životních podmínek pod nadvládou Dánů a zároveň v období krize zemědělství, kdy silná sopečná činnost zničila pastviny a vyhubila velké procento dobytka, sem byli dovezeni z Laponska. Islanďané je chtěli chovat tradičním způsobem, nicméně úmysl se zcela nevydařil a sobi zde dnes žijí zcela volně. Osamělé kusy nebo menší stáda se často dají pozorovat přímo ze silnice. Také norci byli dovezeni s chovnými úmysly, ovšem zvířata uniklá z kožešinových farem dala vzniknout divoké populaci, která dnes ve velkém plení ptačí hnízda. Vzácně lze norka potkat v okolí vodních toků. Zejména v Reykjavíku je možné se setkat s potomky králíků uprchlých z chovů, kopec Öskjuhlíd s dominantou vodojemu Perlan se jimi po setmění jen hemží.

V okolí lidských sídel a rybářských přístavů se též daří myším, myšicím, krysám a potkanům, které sem člověk zavlekl nechtěně na lodích jako černé pasažéry. Pokud ještě přidáme polární lišku, která je považována za jediný druh suchozemského savce, který zde žil ještě před příchodem člověka, a ledního medvěda, který na ostrov tu a tam připluje na ledové kře ze severnějších oblastí a je poté okamžitě zlikvidován, tak jsme právě vyčerpali seznam zdejších volně žijících suchozemských savců.

Plavci – ryby, velryby a ploutvonožci

Nejjednodušší situaci mají živočichové schopní plavat. Ryb žije ve sladkých vodách ostrova i v okolním oceánu obrovské množství a právě ryby tvoří bohatství Islandu. Rybolov a zpracování ryb je klíčovým odvětvím zdejšího průmyslu, tvoří tři čtvrtiny domácího produktu. Kvůli rybolovu Islanďané vždy váhali vstoupit do Evropské unie, aby jim Unie nezačala diktovat podmínky a limity rybolovu, které by národní hospodářství mohly omezit. Nejdůležitějším z mnoha druhů lovených mořských ryb vždy byla treska, sportovními rybáři je ceněný losos.

Ve vodách kolem Islandu bývaly vždy hojné velryby a lov těchto mořských savců býval součástí živobytí Islanďanů. Ačkoliv se Islanďané snaží hájit své právo na tuto tradici, chápou, že větší ekonomický přínos jim poskytují dnes velmi oblíbené lodní výpravy za pozorováním velryb. Na takovou výpravu je možné se vydat z přístavů v hlavním městě Reykjavíku nebo Húsavíku na severu země. Pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete se těšit až na čtrnáct druhů delfínů a velryb včetně plejtváka obrovského, největšího savce na Zemi, nebo třeba kosatky. Pozor! Tyto lodní výlety nelze doporučit lidem se sklonem k mořské nemoci, vody severního Atlantiku bývají divoké.

Především na severním pobřeží žijí poměrně velké kolonie tuleňů. Pokud nezamíříte až na sever, zkuste štěstí u populárního ledovcového jezera Jökulsárlón, šance na jejich spatření je vysoká.

Ráj ornitologů na Islandu

Ptáci aneb ráj ornitologů

Jednoznačně nejhojnější skupinou zvířat na Islandu jsou ptáci. Během roku zde můžeme pozorovat téměř 350 ptačích druhů, z nichž ovšem většina sem zalétá jen v letním období kvůli hnízdění a na zimu se opět vrací do jižnějších oblastí. Proč sem vůbec létají, nebylo by jim dobře na jihu po celý rok? To, co je sem táhne jsou dlouhé letní dny. V oblasti rovníku jsou den a noc stejně dlouhé po celý rok, ale islandských téměř 24 hodin v období letního slunovratu je přesně to, co je sem láká. Díky dlouhým dnům mají více času na lov potravy pro sebe a své mladé a tedy větší šanci na úspěšné vyvedené další generace.

Ne všichni ptáci jsou ovšem schopni dlouhých přeletů přes oceán. Nejvíce sem ptáci létají přes Skotsko, což dělá 850 km přes otevřené moře, s minimální možností odpočinku na aspoň malém kousíčku pevniny. Proto se na Island nejlépe dostanou vodní ptáci, kteří zvládnou odpočívat na vodě, pro suchozemské druhy je cesta na Island přece jen dlouhá a riskantní. Není tedy divu, že polovinu zde pravidelně hnízdících druhů tvoří ptáci ze skupin vrubozubých, tj. labutě, husy a kachny, a bahňáků a dále rackové a alky.

Největším magnetem pro cestovatele jsou papuchalkové, kteří hnízdí v obrovských koloniích na strmých pobřežních útesech a jsou nezaměnitelní svým černobílým tělem s plochým barevným zobákem a nemotornou, tučňáky připomínající chůzí. Na celém Islandu a okolních ostrůvcích jich přes léto hnízdí milióny. Najít je ovšem můžeme i na jídelních lístcích mnohých restaurací a jejich podobu nesou i všemožné suvenýry.

Z dalších mořských ptáků zcela jistě uvidíme hojné buřňáky, příbuzné albatrosů, které si ale většina lidí plete s racky. Stejně tak si s racky mnoho lidí plete štíhlé rybáky se špičatými křídly a ocasními pery uspořádanými do tvaru vidlice. Jedná se o fantastické letce, z nichž rybák arktický přelétá pravidelně obrovskou vzdálenost mezi severní a jižní polární oblastí. Bezpečně je poznáte ve chvíli, kdy se dostanete na jejich hnízdiště. V tu chvíli se totiž stanete hrdiny hororu, kdy desítky a stovky těchto drobných, ale agresívních ptáků na vás začnou pořádat nálety doprovázené šílenými skřeky. Obranou může být dlouhý klacek, treková hůlka nebo třeba i stativ, kterými budete mávat nad sebou. Podobným způsobem si svá hnízda ochraňují i robustní chaluhy, které napadají jiné mořské ptáky.

Pozorování islandského ptactva

Velmi pravděpodobně se setkáte i s labutí zpěvnou, která hnízdí jak na březích mořských zálivů, tak i na jezerech ve vnitrozemí. Hojné jsou též husy a kachny. Nejpopulárnějším místem k pozorování zdejší pestré populace kachen je proslulé jezero Mývatn, kam se sjíždějí ornitologové z celého světa pozorovat zdejší rarity. Například hohol severní a kačka strakatá v rámci Evropy hnízdí pouze na Islandu. Nejznámějším druhem kachny je ovšem kajka, jejíž lehké a přitom nesmírně kvalitní peří je vysoce ceněno a používáno pro výplně nejkvalitnějších spacáků a zimních bund.

Některé ptáky člověk spíš uslyší než uvidí. Kulík zlatý se ozývá všude, kde je nízký porost, svým smutným pípáním, ovšem lidem přináší každoročně radost jako posel jara, je totiž jedním z prvních ptáků, kteří na jaře přilétají. Bekasína patří spolu s kulíkem do skupiny bahňáků, která je druhově na Islandu velmi bohatě zastoupena. Bekasínu pravděpodobně nezahlédnete, je dokonale maskovaná a splývá s okolím, ale až ticho a klid prořízne kovově mečivý zvuk, který si nebudete umět ničím vysvětlit a skoro vám bude nahánět hrůzu, je to ona. Bahňákem, kterého budete nejčastěji potkávat i podél silnic, je ústřičník. Černobílý hlučný pták s jasně červenýma nohama a taktéž jasně červeným dlouhým úzkým zobákem.

Když budete dávat pozor při horských túrách, určitě uvidíte sněhokura, příbuzného koroptví, který je tradičním islandským vánočním pokrmem stejně jako u nás kapr nebo jinde krocan. A když budete opravdu pozorní a mít trochu štěstí, zahlédnete raroha, který býval dokonce ve znaku Islandu a po celý středověk ceněným darem pro dánské krále.

Pěvců na Island moc nezalétá. Jednak je oceán pro ně závažnou překážkou a hlavně tato skupina ptáků obvykle hnízdí na stromech, kterých na Islandu zrovna moc není. Z této skupiny nejsnáze uvidíte velkého krkavce, který společně s havranem patří mezi důležité postavy vikingských bájí a legend.

Nejen kameny a trolové

Při cestování po Islandu nebudete nikdy doopravdy sami, i když to tak bude mnohdy vypadat. A ačkoliv většina lidí sem jezdí za geologickými zajímavostmi, tichou mystickou krásu zdejší krajiny bude vždy zdobit bečení ovcí a radostný ptačí zpěv. A bonus navíc – nežijí tu žádní hadi, štíři ani jiní nebezpeční živočichové a dokonce i obtížný hmyz je velmi vzácný.

admin | Nezařazené | 02 25th, 2012 | No Comments »

Kam na první jarní výlet? Do pražské zoo!

I když to zatím ještě tak nevypadá, jaro se blíží a s ním i první teplé a slunečné dny, které nás nutí utíkat z města do přírody. Utíkat ale nemusíme daleko, dokonce ani nemusíme vyjet z hlavního města. Dokonalý jarní výlet pro milovníky zvířat, přírody a exotiky nás totiž čeká v pražské zoo. Výlet do zoo nemusí být ovšem jen procházka s dětmi a se psem, rodinné focení u ledních medvědů nebo tygrů a nakonec párek v rohlíku. Pražská zoologická zahrada nabízí celou řadu úžasných zážitkových programů, cestovatelských setkání, soutěží, kurzů a dalších akcí.

Události a novinky 2010 – 2011

K největším novinkám letošního roku patří narození sedmdesátého žirafího mláděte. Malá samička se narodila 23. ledna 2011 v pavilonu Africký dům, kde je nyní už také k vidění. Jedná se o druh žirafy Rothschildovy. K dalším zajímavostem patří chov leguánů modravých, kteří jsou nyní k vidění v teráriu v Pavilonu velkých kočkovitých šelem. Pražská zoo je jediná v Evropě, která se může pochlubit chovem těchto býložravých ještěrů. Napínavé ale úspěšné bylo také novoroční líhnutí plazů, nebo silvestrovské páření goril.

V květnu loňského roku byla zahájena největší stavba v historii pražské zoo a tou je nový areál pro slony, hrochy a antilopy. Zahájení sezóny 2013, kdy by měl být projekt dokončen, tak bude určitě o něco slavnostnější.

Do pražské zoo s dětmi

Jednou z největších senzací pro děti je tu bezpochyby Dětská zoo nebo taky farma. Najdete ji v jižní části zoo, kde se děti mohou volně pohybovat mezi domácími zvířaty, pohladit si je a dokonce je i krmit speciálním krmením zakoupeným v automatech. Děti se mohou také svézt dětskou tramvají nebo oblíbeným vláčkem, povozit se na ponících. Pro ty starší je tu lanovka nebo rozhledna Obora.

Cestovatelská setkání a přednášky

Ve vzdělávacím centru se tu každé úterý od ledna do března setkáváme s cestovateli, horolezci, umělci a dalšími zajímavými lidmi, kteří pro nás a s námi objevují svět. V březnu se tu můžete těšit na přednášky o Zambii, Zimbabwe a Etiopii, taky se tu setkáte s ředitelkou Zoo v Hradci Králové a s jejím projektem Zachraňme nosorožce. Pokud se vám tato setkání zalíbí, můžete v nich pokračovat a účastnit se programu Cestovatelské středy v Národním muzeu. Jsou společnou akcí Zoo Praha, Národního muzea, Botanické zahrady Praha a cestovní kanceláře Livingstone a mimo jiné se tu nabízí i ukázky z exotické gastronomie a jejich degustace.

Chovatelem na jeden den a jiné zážitky

Budete mít narozeniny? Řekněte si o zážitkový dárek! Můžete si vybrat z individuálně připravených prohlídkových tras s průvodcem, nebo z několika programů kontaktu se zvířetem, nebo se stát na jeden den chovatelem ve vybraném pavilonu. V ceně jsou dárkové předměty, tričko s logem, fotodokumentace, odborná asistence, rodinná vstupenka a spousta dalších lákadel. Z dalších akcí, které si můžete v zoo objednat je třeba narozeninový den pro děti nebo dokonce i svatební obřad.

Povodeň v Zoo Praha v roce 2002

Ničivá povodeň v roce 2002 se nevyhnula ani pražské zoo a její následky byly skutečně devastující. Zemřelo při ní 136 zvířat, včetně slona a hroší samice, kteří museli být utraceni. Příběh uprchlých lachtanů a jejich putování v čele s Gastonem je známo snad každému a vyšel dokonce i knižně. Mnoho zvířat našlo dočasný azyl v olomoucké a plzeňské zoo a na odklízení škod se podílely desítky dobrovolníků.

Pražská zoo je dnes po rekonstrukci mnohem krásnější a její návštěvnost je nesrovnatelně vyšší než v době před povodní. Magazín Forbes ji dokonce označil jako sedmou nejlepší zoo světa. Před ní se umístily zoologické zahrady v Orlandu, ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku, v New Yorku a v Anglii, ale za sebou nechala například Japonsko, Kanadu, Austrálii nebo Jihoafrickou republiku.

Vše co chcete a potřebujete vědět

admin | Nezařazené | 02 25th, 2012 | No Comments »

Dávné světy v mrtvé poušti

Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes 100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými 66 miliony let. Je to tvrdá práce, ke které nám slouží rozmanité nástroje, od krumpáčů a páčidel až po štětečky a šídla.

Odkrýváme zde dávno zaniklý svět posledních známých dinosaurů, žijících na úplném konci druhohorní éry. Jedním z obyvatel zdejších ekosystémů byl ještě dávno před příchodem předků indiánů například populární dravec Tyrannosaurus rex. Právě zde, v pustině východní Montany s výchozy svrchnokřídové geologické formace Hell Creek se nacházejí jeho četné zkamenělé pozůstatky. Náš paleontologický tábor je umístěn daleko od nejbližších civilizačních center, v pustině na území jistého ranče, známého jako Stubbies nebo také Snap Creek, podle nedaleko tekoucího potoka. Milovníci bujných a žírných krajů, překypujících vegetací a životem obecně by z této krajiny rozhodně nadšení nebyli. V červenci jsou tu na rozpáleném povrchu pouze malé suchomilné keříky a kaktusy, doplňované vyschlou trávou. Traviny na mnoha místech přecházejí v kamenitou poušť, z níž vystupují zajímavé skalní útvary a někdy také výchozy geologické formace Hell Creek. Ty mají vrstevnatou strukturu a v horizontální rovině obvykle šedých až nahnědlých sedimentů můžeme místy pozorovat také tmavou čáru, představující předěl mezi druhohorním a třetihorním obdobím. Jde tedy o hranici mezi 160 milionů let dlouhou dobou dinosaurů a „novověkem“ planety, ovládaným již savci.

Země indiánů

Pláně východní Montany jsou plné zkamenělin dinosaurů a melancholická atmosféra zdejších neúrodné krajiny tento dojem jen podtrhuje. Dříve však Velké pláně takto pusté nebyly. Ještě kolem roku 1870 se zde pásla tisícihlavá stáda prérijních bizonů, sloužících jako potrava i inventář mnoha využitelných surovin pro místní indiánské kmeny. S poslední čtvrtinou devatenáctého století však přišli bílí osadníci z východu a přinesli sebou také výkonné palné zbraně. Osud bizonů i původních obyvatel byl pak těsně propojen – oba „druhy“ byly během několika let téměř vyhlazeny a jejich žalostné populační zbytky umístěny do narychlo zřízených rezervací. Smutná historie tohoto dobývání je dodnes patrná a při různých příležitostech se opět dostává na povrch. I dnes je Montana státem s nejvyšším procentem původních indiánských obyvatel, kteří zde tvoří zhruba desetinu celkové populace.

Velké vzdálenosti a malé aglomerace

Montana je stát s jednou z nejnižších hustotou zalidnění v rámci celých Spojených států, v čemž ji předčí snad jenom nehostinná Aljaška. V místě našeho paleontologického kempu, v okrese Garfield County, žije na rozloze průměrného českého kraje jen 1280 stálých obyvatel. To představuje hustotu asi 0,1 obyvatel na kilometr čtvereční. Je to zhruba stejný počet, jako kdyby na celém Manhattanu žilo pouhých 5 osob! Sídlo správy tohoto okresu leží v rustikálním městečku Jordan, které má jen kolem 360 obyvatel. Zkrátka pravý Divoký Západ, s několika malými městy, spoustou prachu a stovkami mil nyní již převážně asfaltových cest. V Jordanu jsme nakupovali každou neděli v týdnu potraviny pro osazenstvo tábora. Zdejší supermarket je na velikost místní populace poněkud naddimenzovaný, členům paleontologického týmu v táboře to však přichází vhod. Další obchod s potravinami se totiž nachází o nějakých 200 kilometrů dál. Američané pohonnými hmotami značně plýtvají, jak jsme se mohli přesvědčit – ale 120 mil je přece jenom hodně velká zajížďka.

V paleontologickém táboře

Jako dobrovolníci jsme v malém kempu spali ve stanech a naše dočasná alma mater – paleontologicky zaměřené muzeum Museum of the Rockies v Bozemanu nám hradilo jídlo 6 dní v týdnu (kromě zmíněného nedělního „Town Day“). Muzeum je umístěno v areálu univerzitního kampusu Montanské Státní Univerzity, ze kterého je krásný výhled na tmavomodré vrcholky Skalistých hor – Rocky Mountains. Bozeman však leží dobrých 500 kilometrů západně od tábora ve Snap Creek a charakter krajiny i místní podnebí jsou tak zcela odlišné. Průtrž mračen, v červenci poměrně častá, nás však k naší velké radosti zastihla na obou místech.

Na lokalitě jsme byli celkem čtyři Češi a působili jsme mezi americkými a západoevropskými dobrovolníky poměrně exoticky. Několikrát jsme byli ujištěni, že jsme nejen prvními Čechy, ale zároveň také prvními voluntýry ze zemí bývalého Východního bloku. Pochopitelně nás to potěšilo, neustále dotazy místních nám však po čase již přišli poněkud otravné. Do větších měst jsme se však dostali jen sporadicky a tak nám společnost dělaly k naší radosti především svrchnokřídové zkameněliny. Ulice největšího města Montany Billings (s pouhými 100 tisíci obyvatel) však často zely prázdnotou – Američané chodníky příliš nepoužívají, jsou zvyklí jezdit auty i na velmi krátké vzdálenosti. Autobusy společnosti Greyhound zde používají víceméně jen zoufalci, či sociálně slabší obyvatelé – také my jsme se jimi dvakrát projeli.

Zvláštnosti montanského „venkova“

Na lokalitách, kam nás rozvážely masivní terénní automobily, jsme čelili několika vážným nebezpečím – dehydrataci (které jsme předcházeli pitím alespoň jednoho galonu vody denně a pojídáním slaných tyčinek zadržujících v těle vodu), úpalu ze zářícího slunce a také všudypřítomným chřestýšům, kteří mohli být schovaní téměř pod jakýmkoliv keříkem nebo balvanem. Sám jsem jich zahlédl několik, a i přes jistotu pevné obuvi jsem se neodvážil přiblížit na více než několik yardů, jak bylo doporučováno. Stejně jako například naše zmije se hadi střetu raději vyhnou a dáte-li jim příležitost, sami se odplazí opačným směrem. Zajímavostí v terénu byly také prozaičtější objekty – například koňské „koblihy“, vyprodukované miláčky našeho dobrodince – majitele místní půdy. Po poslední době ledové, když odtud odtál ledovec do těchto zeměpisných šířek totiž ještě nedorazili živočišní rozkladači, kteří například ve Střední Evropě trus rychle a s gustem odklízí. Zde trvá celé měsíce, ne-li roky, než jedna taková hromádka zmizí. I to ostatně patřilo k úsměvným hrozbám – dávat pozor na to, kam šlapete. Pravda, pokud přitom více než míli pochodujete s třicetikilovým pytlem sádry, není to už taková legrace.

Pokud vás tématika paleontologie zaujala, zkuste Vladimírův blogDinosaurus.blo­guje.cz.

Zajímavým zážitkem bylo setkání s rozkvetlými kaktusy, které zde působí poněkud podivně a více by odpovídaly prostředí Nového Mexika daleko na jihu. V zimě klesají místní teploty i pod – 40°Celsia a sníh je tu prý suchý a má vlastnosti jemného prášku. Velké výkyvy v teplotě jsme pocítili také v noci, kdy jsme večer usínali v parnech s teplotou nad 20 stupňů a ráno se probouzeli do zimy takřka s několika stupni nad nulou. Tak už to ale v Montaně chodí. Vykopávky tu mohou probíhat jen od května do srpna, protože nevyzpytatelné počasí může již v období vrcholícího léta připravit nezapomenutelný zážitek. O jeden takový se nám postarala radarová rudá bouře, která se přehnala nad táborem s takovou intenzitou, že během pouhých dvaceti minut poničila většinu stanů, převracela těžké boxy s pitím a jídlem a roztrhla plachtovinu hlavního jídelního stanu. Nepříznivou událost jsme přečkali schovaní v trailerech nebo masivních teréňácích a jen se modlili, aby naše elektronika, biometrické pasy a další doklady přečkaly v dobré kondici. Dva z nás tuto zkušenost dokonce zaplatili svými mobilními telefony.

Pro člověka se zálibou v paleontologii a dinosaurech především je však Montana učiněným rájem na zemi. Vždyť zkamenělé části dinosauřích koster, které by u nás byly pokládány za objev desetiletí, jsou pro svou trapnou nezajímavost vyhazovány do odpadků či jen tak stranou na rozpálenou zem. Takové je tedy bohatství státu s obří oblohou, usměvavými rančery s plechovkami piva v rukách a stovkami mil poměrně dobře udržovaných silnic.

admin | Nezařazené | 02 25th, 2012 | No Comments »

Národní rezervace Lake Bogoria

Národní rezervace Lake Bogoria leží asi dvě hodiny severně od známějšího jezera Nakuru, a přestože jej mnoho turistů přehlíží, určitě stojí za minimálně jednodenní zastávku při Vaší cestě na západ Keni. Mimo populaci téměř dvou milionů plameňáků můžete obdivovat horké prameny a gejzíry, víc než 300 druhů ptactva, zebry, želvy, či stáda buvolů.

Velké riftové údolí

Jezero Bogoria o rozloze 34 km2 je součástí riftového údolí, které se táhne západní částí Keni. Z Nairobi se k jezeru dostanete cestou přes Nakuru, kde musíte změnit matatu směr Marigat. Z malého městečka Marigat je to již jen několik kilometrů k severní bráně rezervace, přesto je výhodnější zaplatit matatu, než jít tuto cestu pěšky. Matatu Vás zaveze až k bráně Loboi, což je hlavní vstup do rezervace.

Vstup na vlastní nebezpečí, aneb noční procházka parkem

K parku jsme přijeli okolo šesté hodiny večer a hned jsme se vydali směrem ke vstupní bráně. Jaké pak bylo naše zklamání, když nás z bezpečnostních důvodů do parku nepustili. Od letošního jara nedovolují stanovat v národní rezervaci a vstup bez vozidla je po setmění zakázaný. Prý kvůli lvům, ale že nás za 50 USD svezou k jezeru a zpátky. Takže jsme pochopili, že se jedná o klasický trik na západní turisty a začali smlouvat.

Mezi pravidly vstupu do parku je napsáno, že návštěvníci vstupují na vlastní nebezpečí, takže po asi hodinovém smlouvání, hádání se a zase smlouvání se nám podařilo vstoupit do národní rezervace Bogoria „na vlastní nebezpečí“. Bohužel se již blížila noc, takže jsme se jen trochu prošli po okolí a již za tmy jsme se vrátili k bráně, kde jsme postavili stany a šli spát.

Plameňáci, gejzíry a školní výlet

Jezero Bogoria je známé především jako útočiště stovek tisíc plameňáků. Přestože se nejedná o tak známou destinaci jako je blízké jezero Nakuru i zde můžete bez problémů spatřit tyto růžové krasavce, kteří okupují břehy jezera a tvoří místy až několik desítek metrů široké růžové plochy.

Mimo plameňáků jsou obrovským lákadlem jezera i horké prameny a gejzíry, jichž zde má být až 200. Jelikož jsem krátce před cestováním po Keni pobýval na Islandu, byl jsem velmi skeptický, ale po několika malých „bublaninách“ jsme objevili docela luxusní gejzíry, které dosahovaly výše několika metrů.

U jednoho z gejzírů jsme se potkali s autobusem školáků z nedaleké základky, kteří zde byli na exkurzi. Připojili jsme se k nim právě ve chvíli, když jim pan učitel vysvětloval, jak fungují horké prameny. Jako praktickou demonstraci si vybral vaření. Do igelitového pytlíku vložil několik vajec a poté je ponořil do bublající vody. Po asi deseti minutách vajíčka vytáhl a mohlo se svačit.

Pokud se budete pohybovat v této oblasti a nebude zrovna spěchat, za návštěvu stojí i jezero Baringo, které je jen několik kilometrů severně. Pokud budete mít štěstí, uvidíte hrochy, krokodýly a mnoho jiného. My jsme bohužel neměli času nazbyt, takže tuto lokalitu jsme museli vynechat.

Oběd, safari a pokračujeme v cestě

S učiteli jsme se domluvili, že nás vezmou autobusem zpátky k bráně, která byla od nás vzdálená asi 20 km, takže jsme si v klidu a stínu snědli nachystaný oběd a vyčkali konec přednášky o tektonice a zvířeně oblasti. Cestou zpátky jsme ještě navštívili zátoku, kde odpočívaly zebry, a už se na nás valily otázky typu: A jaké je to žít v Evropě? Máte tam taky zebry? A jaktože máš tak jemné vlasy? Cestu k bráně parku jsme tedy strávili ve společnosti velmi zvědavých školáků v přeplněném autobuse.

V kempu u parku rezervace jsme si dali zaslouženou chlazenou Coca-Colu, sbalili stany a vydali se do další destinace. Příští cíl – Viktoriino jezero!

Matatu = minibus, nejlevnější způsob hromadné dopravy. Jede, až když je plný, takže si občas můžete chvíli počkat.

admin | Nezařazené | 02 25th, 2012 | No Comments »

admin | Nezařazené | 02 25th, 2012 | No Comments »

1

admin | Nezařazené | 02 25th, 2012 | No Comments »

admin | Nezařazené | 02 25th, 2012 | No Comments »

admin | Nezařazené | 02 25th, 2012 | No Comments »

admin | Nezařazené | 02 25th, 2012 | No Comments »

1

admin | Nezařazené | 02 25th, 2012 | No Comments »

admin | Nezařazené | 04 6th, 2012 | No Comments »

Oblíbili jste si víkendové pohodové posezení s rodinou či přáteli u tzv. brunche? Brunch pochází z anglosaské tradice, lze jej také označit jako druhou snídani.

V restauraci SOHO v pražském Podolí si můžete ve stylové atmosféře vychutnat zcela odlišný brunch. Zde si totiž vyberete přímo u vašeho stolu z tematicky zaměřeného čtyřchodového a la carte menu a nemusíte vystávat dlouhé fronty u švédských stolů. Unikátní koncept brunche pro celou rodinu si v restauraci SOHO můžete užít každou sobotu a neděli od jedenácti do patnácti hodin. Vedle gurmánského zážitku zde najdete rovněž každý týden nová témata her a zábav pro děti, které nabízí restaurace v dětském koutku. Pro cizojazyčné dětské návštěvníky nabízí restaurace i anglicky či francouzsky mluvícího animátora.

Program pro děti

Devatenáctého a dvacátého listopadu se děti mohou těšit na tvořivou dílnu, která přinese skloubení tvořivosti s učením. Budou se vyrábět zvířátka a ozdoby z přírodních materiálů, které jsou aktuálně v podzimní přírodě a také vyrábět berušky z kaštanů nebo květy z listí. Děti se naučí, co všechno čeká zvířata v přírodě s nastupující zimou a jak se ukládá příroda v podzimu na spánek.

admin | Nezařazené | 04 1st, 2012 | No Comments »